O Xeně

Můj bláznivý manžel toužil po kuně už několik let. Jsem trochu obezřetnější a tak jsem si říkala, že nejlepší by bylo maličké kuňátko, odchovávané z části některou z našich fretčích maminek a mnou na lahvičce. Tímto způsobem si myslím se kuňátko socializuje nejlépe. A tak vždycky, když jsem našla nějaký inzerát týkající se kuny jsem ho nechala pár dnů uležet a pak ho teprve ukázala manželovi a to už byla kuna jistojistě pryč. Neustále jsem mu kladla na srdce ať se domluví s kamarády myslivci, že ti mu určitě nějaké miminko donesou. Bohužel se tak nestalo a mě trochu doběhla kamarádka Janička z Hradce Králové, když mi poslala pro Jirku inzerát a já si nevšimla, že je právě podaný. Bezelstně jsem mu ho ukázala v dobré víře, že kuna bude zase fuč, ale nebyla a Jirka byl první zájemce. Paní nám do telefonu vylíčila úžasně socializovaného tvorečka, který je odchovaný na lahvičce od 5 dnů po narození, zvyklý na klec, kšírky, kočičí záchod, psí a kočičí granule a hlavně člověka. Skoro celý večer a noc mi vrtalo hlavou proč tedy ta úžasná holčička musí z domu. To jsem se, ale brzy dozvěděla.

Nedělní sváteční ráno 8. července 2013 jsme tedy vyrazili na cestu kousek za Hradec Králové pro Xenu - Princeznu bojovnici, to jméno jsme jí dali již v sobotu večer. Když jsem uviděla vychrtlíka, který vypadal jako prašivý pes nacpaného do kšírek v duchu jsem už byl byla rozhodnutá, že ať se bude chovat jakkoli, tam stejně nemůže zůstat. Paní vůbec nedokázala odpovědět na moje záludné otázky typu: Na jakém kočičím mléku je kuna odchovaná, jakou značkou psích nebo kočičích granulí jí krmí? Jen vyprávěla jak s nimi kuna spí v posteli a že je jim hrozně líto, že jí musí dát pryč, protože kočka má koťátka a kunu napadá, když ní dolízá a jiné bláboly.

Vzala jsem kunu do ruky a ta mě okamžitě začala kousat, ale jak, měla takový stisk, že se mi dělali před očima hvězdičky a okamžitě mi došlo, že paní lže jako když tiskne. Myslím, že celou tu dobu než jsme dojeli z Hradce do jejich vesnice rval pán kunu do kšírek, aby dostáli tomu, že je na ně zvyklá. Nikdo z rodiny na kunu nesahal jen já byla ten blbec, který do sebe nechal kousat a snažil se kunu mírnit držením za "vypínač" vzadu na krku jako se dají zklidnit fretky. Trošku to fungovalo a to mě maličko uklidnilo. Také jsem si říkala, že když manžel vidí jak do mě kouše, tak se jí bojí a nebude jí chtít. Položila jsem tedy rozhodující otázku: "Jirko, chceš jí?" K mému naprostému zděšení odpověděl: "Ano". Naštvaně jsem řekla: "Zaplať a jedem". Jiříček vysolil patnáctset, já šoupla kunu, která se mezitím úspěšně vyvlékla z kšírek do přepravky. Ještě jsem se zeptala paní jestli bude chtít nějaké informace o kuně jak se u nás má a třeba fotky, ale nikoho to nezajímalo a tak jsme vyrazili na cestu do Prahy. Kuna cestou vydávala rozličné tiché zvuky a já jsem si říkala, že to třeba bude nakonec hodné a zábavné zvířátko. Opak byl samozřejmě pravdou!

Doma jsem vyndala kunu, teď již Xenu z přepravky a začala jí blíže zkoumat. K mému naprostému zděšení však Xena na normálním světle vypadala úplně hrůzostrašně, jen nohatá kostra potažená kůží, odporná srst vypadala jako prašivá, zarudlá ouška a zakalené oči potažené jakoby šedým zákalem. Oko nemělo vůbec žádnou jiskru a vypadalo to jako, když je slepá, nebo co nejdříve oslepne. Hned jsem volala na veterinu, protože jsem chtěla ještě ten samý den na očkování proti psince a taky nechat Xenu vyšetřit a začít pracovat na jejím vylepšování. Ale naše fretčí paní doktorka tam nebyla a tak jsem se k ní objednala hned na druhý den. Po objednání jsem paní doktorku alespoň přes facebook upozornila, že tentokrát přijedu s kunou. Odpovědí mi bylo, že se bude těšit a mě hned bylo o maličko líp. Prohlédla jsem Xenu jestli nemá blechy, ale zrovna jsem žádnou nenašla a nechala se tím ukolébat do klidu. Jenže ty mrchy byly asi zrovna někde schované. Nakapala jsem tedy ouška olejem proti ušnímu svrabu a vzala alespoň vlažnou vodou namočený ručník, abych Xenu trochu očistila, nechtěla jsem jí hned stresovat koupáním. Nabídla jsem Xeně granulky Frettchen4You FERRETastic, které milují naše fretky a chudák Xenička se cpala jak kdyby týden nejedla. Maso nechtěla, prý jí ho ani nedávali ze strachu, aby nebyla vzteklá. Já z toho začala mít nerva, protože mi bylo jasné, že Xena na svůj špatný zrak bude potřebovat mraky taurinu a nebude stačit jen ten v různých potravních doplňcích pro kočky.

Pak jsem začala řešit Xeny ubytování. Měla jsem volné dolní patro Towerky a připravila jsem ho pro ni ještě před cestou. Pustila jsem Xenu do klece a ona šla vzorně na záchod, já zajásala, že aspoň v něčem paní nelhala. Jenže to bylo poprvé a naposledy co na něj Xena šla, takže to bylo asi omylem. Pak jsem zkusila Xenu v kleci zavřít a ta začala mít cosi mezi záchvatem epilepsie a tropickým šílenstvím a mě v té chvíli došlo, že Xena v kleci v životě nebyla. A co teď? Pustila jsem Xenu ven a ona utekla do přepravky, zavřela jsem jí tam a začala přemýšlet co budu dělat, když nebude schopná bydlet v kleci. A tak začalo mé perné nedělní odpoledne, večer i noc. Každou hodinu jsem Xenu pustila ven, dala jí najíst, napít, ona vykonala svou potřebu kdekoli jinde jen né v záchodě, pak jsem se s ní tahala o velkého plyšového potkana (při hře se víc zajímala o to kousnout do mě než do potkana a jak přeskočit vrátka u fretčího pokojíku) a na hodinu jí zavřela do přepravky a tak pořád dokola. Vždycky když jsem jí dala zpátky do přepravky přecpaná Xena usnula a pak mě, když se probudila, roztomilým tichým pokřikováním přivolala k sobě. To se mi docela líbilo, bylo to jako když volá mámu. A tak jsme tenhle rituál opakovali cca do 3 hodin ráno, kdy jsem usoudila, že když spí kuna, tak já bych snad mohla chvilku spát taky. Asi v 5 hodin ráno mě vzbudila lodní siréna a já vůbec nedokázala definovat kde v tu chvíli jsem. Po 5 minutách neskutečného ryku mi došlo, že Xeny tiché volání se proměnilo v tak neskutečný randál, že se ráno budu bát potkat někoho ze sousedů, aby mi nerozbil hubu. Dala jsem Xeně najíst, napít, ona si došla mimo wc a pohráli jsme si s plyšákem. Tedy přesně řečeno, já si hrála s plyšákem, Xena mě kousala do rukou. Kuňátko sice nemá, tak ostré zoubky jako freťátko, takže vám zoubky tak snadno neprojedou kůží, za to má ale mnohonásobně silnější stisk, takže vám připadá, že vám nějaký zvrhlík drtí prst ve svěráku a neustále zvyšuje sílu stisku. Prohlédla jsem Xeně zoubky a zjistila, že jsou ještě mléčné a v duchu si řekla: "No, nazdar, co až přezubí?" Myslela jsem, že by Xenička mohla jít ještě chvilku spát a šoupla jí zase do přepravky. Nestihla jsem dojít ani do obýváku, když lodní siréna zpustila nanovo. Z ložnice se vypotácel Jirka s otázkou: " Miláčku, co je to?" A já na to: "Tvoje úžasná kuna ty blbče, majitelé nás vystěhujou!" Začali jsme řešit, co budeme dělat? Jediné co mě v tu chvíli napadlo bylo odnést přepravku na terasu a protože bylo teplo a už cvrlikali ptáčci, kuňour kaňour přestal řvát a s papulou otevřenou údivem naslouchal známým zvukům přírody a aspoň byl zticha.

Šla jsem ještě na chvilku spát, ale pronásledovaly mě zlé sny, Xena mě děsila i ve spánku. Jakmila jsem se probudila začala jsem vyvíjet takřka "zuřivou" snahu domestikovat kunu. Jediný efekt, ale byl, že kuna začala být opravdu nasraná, začala na mě vrčet a být hodně agresivní. Když na mě poprvé zavrčela, tak jsem se málem počůrala a věřte mi, že opravdu ze strachu, protože takhle jsem slyšela jednou vrčet vzteklou lišku a pak ještě vlka, ale toho samozřejmě ve filmu. Tak maličké zvířátko a tak hrozný agresor. Začala jsem přemýšlet co s potvorou budeme dělat, to už mě opouštěly všechny iluze. Začala jsem obvolávat myslivce, které jsem našla na netu a všichni mi po vylíčení Xeny doporučili ať jí naučíme lovit, pokud to ještě neumí a vypustíme do volné přírody. Všichni se také shodli na tom, že tak šílí v kleci, protože byla pravděpodobně chycena do sklopce a že jí tedy nikdy v kleci bydlet nenaučím a byt, že by nám rozhodně zdevastovala. Myšlenka vypuštění do volné přírody se mi začala velice zamlouvat, protože nepatříme k lidem, kteří když za něco zaplatí, tak to musí za každou cenu mít a ještě to nejlépe rozmnožit. Samozřejmě jsem si ale řekla, že když jsem za Xenu přebrala zodpovědnost musím jí na přírodu co nejlépe připravit, včetně 2 očkování proti psince a tříleté vakcíně proti vzteklině, abych jí aspoň nějak usnadnila život. A tak jsem vyrazila na první očkování proti psince. Naše paní doktorka se nejprve zhrozila v jak hrozném stavu je a ptala se jak dlouho jí máme. Popravdě jsem řekla: "Od včerejšího dopoledne." Aha, tak to potom jo, řekla Lenka Vítězníková, vystavila očkovací průkaz a při píchání injekce na ní jukly hned dvě blechy. O mě se pokoušel infarkt. Rovnou z veteriny jsem letěla do Labvetu nakoupit zásoby Bio Killu na prostředí, frontlinu a fyprystu na kunu, freťule a pejska. Při našem počtu zvířátek jsem do toho raz dva zahučela za 2.500 Kč, žádná velká legrace. Než jsem dojela domů drbali se už úplně všichni včetně mě. První šel na řadu kaňour Xeňour, pak Sean a pak pěkně jedna po druhé našich 11 fretek a jejich 14 mláďat. Blechama jsem se "bavila" skoro 4 dny, moje posedlost, že někde nějaká zůstala se pomalu měnila v blechofóbii a nakonec jsem neustále přikupovala Bio Kill a snad týden ho neustále stříkala dokola po celém bytě a pomalu i na sebe. Nejhůře se odblešovala Xena, zdálo se, že na ní žádný z přípravků nepůsobí. Po konečném odblešení se Xeně velmi rychle začala vylepšovat kůže a srst a za pár dnů měla kožíšek jako nový. Začala jíst syrové maso a všemožné dostupné přípravky s taurinem. Jen Red Bull jsem raději vynechala, protože při představě, že by dal kuně křídla mě jímala hrůza. Vylepšovalo se vlastně všechno jen ne agresivita, naopak Xena na mě vrčela čím dál víc a častěji, vlastně vždycky když jsem na ní chtěla výchovně působit, což bylo hodně často.

Nakonec jsem bez ohledu na Jirkovo kňourání rozhodla, že potvora se začne opravdu připravovat na vypuštění do přírody a to hned. Zakoupili jsme 2,5 metru lehkého, ale pevného řetízku, dole na zahradě se vysekal do roští tunel do kterého jsem dala přepravku bez dvířek a šla Xenu učit pohybovat se po zahradě na řetízku. Začala jsem jí krmit výhradně syrovým masem bez jakéhokoli krájení a úplně jsem jí odstavila od granulí. Xeně se na zahradě moc líbilo, byla tam celý den a každou hodinu jsem kontrolovala jestli má vodu a maso a v noci spala na terase v přepravce. Když si třeba převrhla misku s vodou, zahalekala na mě a já hned běžela dolů a vodu doplnila. Xena to zčásti brala jako sport a tak jsem se po schodech něco naběhala, ale nevadilo mi to, protože kuna se tvářila velmi spokojená. Zkusila jsem Xenu nechat na zahradě přes noc i to se jí libilo. První tři noci jsem pro změnu proseděla v obýváku u stolu s otevřenou terasou, abych hned slyšela jestli na mě Xena volá. Zajímavé bylo, že v noci nevolala nikdy. Po 10 dnech se Xeny chování rapidně změnilo, docela to vypadalo, že má dokonce radost, když nás vidí, což mě trochu zaskočilo, protože umístění na zahradě mělo za cíl, aby si na nás ani nestačila zvyknout. Všechno šlo docela dobře, protože na naší zahradu, nikdo z obyvatel domu kromě nás nechodí. Leč jednou večer jsem uslyšela zuřivé štěkání a zachvátila mě hrůza, protože to bylo jednoznačně ze zahrady. Letěla jsem dolů div jsem se na schodek nepřizabila a před očima měla jen hrůzný obraz roztrhané Xeny. Uprostřed zahrady stála obrovská fena neapolského mastifa, která patřila pánovi, který má dole ve sklepě kancelář. Žádná hrůza se, ale nekonala fena jen svým hlubokým bafáním upozorňovala páníčka, že na klepadle sedí okaté zvířátko a zvědavě si jí těma obříma kukadlama prohlíží. Xeně se prostě fenka hrozně líbila a přemýšlela jestli by jí zvládla provést nějakou kuní lumpárnu.Dlouho do noci jsme pak s Jirkou řešili, že Xena na zahradě už dlouho zůstat nemůže, protože až skončí prázdniny bude i v naší klidné čtvrti mumraj a pak by mohl Xenu přepadnout nějaký cizí pes, který by do zahrady vlezl, protože by jí cítil a nemusel by mít tak dobré úmysly jako tahle obří fena. Padlo rozhodnutí, že začneme s intenzívní výukou lovu a jako vhodné místo jsem vybrala naší velkou zahradu v Nové Vsi pod Pleší, kde máme sídlo firmy.

Hned druhý den jsem Xenu naložila do auta, v Hornbachu koupila 5 myší a vyjela do Pleše. Musím říct, že Xena svojí první myš usmrtila tím, že jí přivodila infarkt jak po ní šlapala a házela si s ní. Udělala jsem totiž úplně školáckou chybu, Xena byla najedená. Druhý den jsme jeli nanovo. Xena měla hlad, zabila všech 5 myší, 3 hned snědla a 2 si začala zahrabávat na horší časy. Bylo mi jasné, že myslivci měli pravdu, Xenu už maminka jistě lovit učila, nasvědčovalo tomu i to, že s masem které jsem jí dávala, lezla vždycky na vyvýšené místo, alespoň střechu přepravky. A tak jsme ob den jezdili lovit a jíst živou stravu a obden byla dole na zahradě. Musím podotknout, že Xeně se hrozně líbilo cestování autem a první den výletu do Pleše byl ještě zpestřený tím, že mi myši v autě utekly a tak jsem musela na Mníšku zastavit, pochytat myši (Xena mě se zájmem pozorovala s přepravky s výrazem jak oceňuje mou šikovnost lovu) a pak teprve pokračovat v cestě. Xeně se v Pleši moc líbilo.

Nastalo kýžené ráno dne kdy byla Xenička objednaná na druhé očkování proti psince na třetí hodinu odpolední. V deset hodin jsem byla Xenu zkontrolovat a vše bylo v pořádku. Pak mi zavolala kamarádka a já se trochu zakecala v telefonu. Během našeho rozhovoru se zezdola ozvalo volání, ale znělo tak nějak jinak než obvykle, řekla jsem si, že se Xena nudí a že se pro jednou nic nestane, když půjdu dolů o chvilku později. Přišla jsem na zahradu asi v 11:30 a v šoku jsem zírala na prázdný řetízek a do poloviny zahrady pohozenou přepravku. Hned jsem si uvědomila, že Xeny volání znělo nějak zoufale a, že karabinku rozhodně nerozepla šikovná kuna a ani neodhodila přepravku přes půlku zahrady. Začala jsem Xenu zoufale hledat v roští a po zahradě, ale v hlavě mě strašilo jen to, že jí někdo ukradl, protože jsem věděla, že díky staré babičce, která bydlí v domě a bavila se pozorováním Xeny už nejméně půlka Vokovic ví, že máme na zahradě kunu. Bylo mi hrozně. Volala jsem kamarádce Pavlíně, která měla jet na očkování s námi, ať přijede co nejdřív, protože Xenu někdo ukradl a já se asi co nejdřív zhroutím. Když přijela, šli jsme společně a ještě se Seanem znovu hledat Xenu. Pomalu jsme ztráceli naději, když jsme uslyšeli divné zvuky jakoby z pod kapoty mého auta. Letěla jsem nahoru pro klíčky a byla přesvědčená, že Xena tropí nějakou oblíbenou kuní neplechu pod kapotou, ale nebyla tam. Vydali jsme se znovu hledat a najednou Pavlína říká:" Má na sobě ty růžový kšírky?" Říkám:"Ano". A ona na to:" Tak támhle jde k bráně v mateřské školce". Šla jsem k bráně, prostrčila pod ní ruku a zavolala Xenu, očuchala mi prsty a skočila mi do náruče. Byla celá nadšená, že mě vidí a poprvé mě vlastně do nastavené ruky nekousla. Myslíme si, že jí opravdu chtěl někdo ukrást, jenže nejdřív asi odepnul kunu a pak zjistil, že v přepravce bez dvířek jí neodnese, zvláště, když se asi bránila a proto mě volala tak zoufale. Kdyby nám totiž chtěla utéct sama jistě by se neschovala hned za plotem naší zahrady na kterou navazuje zahrada mateřské školky. Sotva jsme kunu našli volal manžel jestli už jsme byli na očkování a co říkala paní doktorka na Xenu. Teprve teď jsem se mu odvážila převyprávět příběh "ztracené" Xeny, protože předtím jsem mu hrdině lhala, že Xenička je dole na zahradě v pořádku a v duchu se modlila abych jí našla.

Spokojeně jsme jeli na očkování, kde nás ještě potěšila paní doktorka, když myslela, že jsem přišla s jinou kunou než poprvé, tak moc se mi totiž povedlo zlepšit celkový zdravotní stav Xeny, že jí na veterině nikdo kdo jí viděl při naší první návštěvě ani nepoznal a to mě moc hřálo u srdce.

Když jsme se vrátili z veteriny začali jsme s kamarádkou přemýšlet co dál, dolu na zahradu už jsem Xenu dát nechtěla. Nakonec si vybrala sama kuna, protože když zářícíma očima přejela přes celou terasu bylo vidět, že se rozhodla:"Tady budu bydlet." A tak jsme řetízek přidělali ke zdi terasy, všechny kytky nahňácali na druhý konec od kuny a bylo. Tento den se také z kuny stala natrvalo Xena, protože ona se vlastně rozhodla, že chce žít s námi. Přestala mě brutálně kousat, omezila vrčení a začala ke mě zbožně vzhlížet. Manžel říká, že když mě Xena vidí, tak v jejím pohledu vidí cosi jako: "Pozor, přichází kuna matka a tu já přece zbožňuju." Zbožňování dává Xena najevo veselým, hlasitým kvokáním. Od tohoto dne také začala Xenička naprosto samozřejmě a bez jakéhokoli donucování chodit na kočičí wc. Né, že by přestala úplně se vším zlobením a stalo se z ní za hodinu naprosto dokonalé domácí zvíře, ale začala se hodně klidnit a být přátelštější.

Za pár dnů poté jsem taky dostala první kuní pusinku a zjistila, že Xena je po každém probuzení velmi usměvavá a přátelsky naladěná. A taky jsem se osmělila na ní sáhnout i když třeba zrovna hrozivě vrčí. Ač jsem v této situaci očekávala spíše kousnutí, žádné nepřišlo. Naopak jakmile jsem na ní sáhla, vrčení okamžitě ustalo. To pro mě byl asi největší šok.

Další povídání budete nacházet v sekci: Xeniny příběhy.