Bloody Mary

Bloody Mary je lasice kolčava, kterou jsem tak nějak nedobrovolně podědila, když postupně pokousala celé osazenstvo hájovny. Je to klasická ukázka toho, že ne každý myslivec ví co dělá, když sebere nějaké roztomilé mláďátko lasici z hnízda. V srpnu 2013 našel myslivec v hnízdě opuštěnou holčičku, donesl jí do hájovny a protože právě pracovaly ženské v přilehlé lesní školce hned jí začaly kojit injekční stříkačkou. Z Mary rostla docela rozmazlená a vymazlená holčička, která měla ráda lidi a byla na ně hodná. Dokonce se ta maličká treperenda už i mazlila.

Bohužel práce ve školce skončila a ženy samozřejmě odešly jinam. Chudák Mary zůstala v hájovně napospas "pánům tvorstva". Nikdo na ní neměl čas víc, než jí hodit do klece kus králičích nebo srnčích jater a tak se stalo, že Mary zapoměla jak příjemné může být lidské pohlazení a zase pomalu divočela. Když si po čase páni myslivci vyzpoměli, že by se s ní zase mohli zabývat, tak už o to Mary nestála a všechny je pěkně postupně pokousala. Když už celá hájovna chodila se zavázanými prsty, začalo se přemýšlet co tedy s Mary dál. A protože se vědělo, že my máme doma kunu, nebylo nic snažšího než nám nacpat ještě kolčavu.

A tak mi 16. listopadu, hodinu a půl před odjezdem na výstavu fretek do Budapešti, přitáhl můj bláznivý manžel ještě napůl zdivočelou kolčavu. Já měla infarkt, když na mě začala vřískat vyděšená kolčava, ta zase měla málem infarkt, když poprvé v životě zahlédla psí stodolu v podobě našeho greyhounda Seana, který začal vřískat taky, protože si hned chtěl s novým miminkem hrát. Taková mrňavá šmrdla, ani mě nikdy nenapadlo, že je lasička tak maličká. Tahle má navíc asi od maminky ukosnutý ocásek, protože není do špičky, ale kulatý a dost krátký. Neměla jsem už moc času a tak jsem rychle Mary ubytovala, dala dostatečné množství masa, granulí a vody, aby Mary bez problémů přečkala než se vrátím a z těžkým sdcem jsem vyrazila na výstavu.

Po mém návratu už na mě Mary nevřískala a stejně tak ani na Seana. Už na nás jen syčela jako kobra královská. Opravdu, tak silné syčení by člověk čekal třeba od mnohem větší kuny, ale ne od tohohle prcka. A tak jsem začala pilně studovat všechny dostupné informace o lasičkách. Dozvěděla jsem se, že lasička na rozdíl od kuny pohlavně dospívá ve 3 měsících a když je dobrý rok hojný na potravu, tzv. hraboší rok, má lasička třeba i několik vrhů mláďat v jednom roce. Ne, že bych Mary chtěla rozmnožovat, ale chtěla jsem prostě vědět jaké "hrůzy" mě čekají ohledně říje. Také jsem se dozvěděla, že lasička je ze všech lasicovitých největší predátor a že zabijí ne z hladu, ale tak říkajíc ze sportu. Co mě ale vyděsilo, bylo to, že dokáže zabít mnohem většího tvora než je ona sama. Pokud dokáže využít momentu překvapení, dokáže zdolat třeba kunu. Okamžitě mě zachvátila panika, když mi ruská chovatelka, která má lasičku doma napsala, že jí zavraždila 2,5kg freťáka. Klec ve které Mary bydlela jsem okamžitě silně opletla králičím pletivem, protože se mi hned první noc po tomto zjištění zdál neskutečně živý sen, že mi zabila freťulku Beauty. Nicméně tím, že měla neustálý přísun masa si Mary svého okolí nevšímala.

Asi po 14 dnech na nás na všechny přestala syčet a už jen cenila zoubky ostré jako jehly. Když pozorovala Seana, vůbec neprojevovala strach. Spíš mi připadalo, že přemýšlí o tom jestli by toho velkého trumpetu, který k ní neustále natahuje nos, taky zmákla. A tak měl Sean pro jistotu zákaz strkat ke kleci čumák. Nejdřív z toho byl smutný, protože stejně jako všichni členové naší rodiny miluje vše živé, protože je ale hodně chytrý, brzy pochopil, že je to jen pro jeho dobro.

21. listopadu oslavila Mary 3 měsíce a hned druhý den se dostavila první říje. Ráno kouknu do klece a už na první pohled bylo na Mary něco jinak. V první chvíli jsem myslela, že nás myslivec podfoukl a Mary je kluk, protože to čím se pyšnila vypadalo na první pohled jako koule. Když přijela kamarádka, tak jsme společně zjistily, že to nejsou koule, ale obrovská vulva. Měla jsem šok. Manžel volal myslivci co s tím, popřípadě jak dlouho čekat než do říje zasáhnout třeba hormonálně, ale ten nevěděl ani to, že kolčava pohlavně dospívá právě ve 3 měsících.

Vyrazila jsem za jedním z našich veterinářů o kterém vím, že se skutečně zajímá o všechno živé na poradu. Poradil mi ať zkusím říji korigovat množstvím potravy a také ať raději Mary připravím na návrat do přírody, protože čím větší bude teplo a čím víc nacpaný "nácek" Mary bude mít, tím častěji bude neustále přicházet říje. A měl pravdu. Jakmile se z klece začal ozývat zvláštní zpěvu podobný zvuk už jsem věděla, že říje je zpátky a Mary zpívá svou milostnou píseň. Na její ukončení naštěstí stačilo 2 dny dávat jen přesně tolik masa kolik sní a jeden den půstu. Když ale v celkem krátké době Mary prodělala šestou říji, uvědomila jsem si, že mít doma lasičku je opravdu špatně a také jsem přemýšlela nad tím jak dlouho si ještě vystačím s omezováním potravy coby ukončováním říje. Omezování potravy totiž zároveň znemožnovalo opětovné ochočení Mary, protože když měla hlad byla neskutečně vzteklá. Pokud bych, ale dala přednost ochočování a měla všechny její říje ukončovat hormonálně, zákonitě bych tím zkrátila její život tak o polovinu. Kolčava má potenciál dožít se 10 let pokud se nestane obětí většího predátora. Mary se mi sice moc líbila, ale já jsem si říkala, že nemám právo jí vědomě zkracovat život a že prostě nemůžu mít doma všechno co se mi líbí a chci. Mojí prioritou se stalo to co je nejlepší pro Mary a ne to co je nejlepší pro mě. A pro Mary byl nejlepší návrat do přírody.

Od toho dne jsem vyřadila z jídelníčku granule ze kterých Mary stejně nebyla moc nadšená a zařadila na něj živé myši ze kterých byla naopak nadšená až moc. To ale přesně vyhovovalo mým záměrům. A Mary se opravdu činila, nájemný vrah byl proti ní jenom břídil. Kdybych jí házela myši do klece celý den, Mary by vraždila a vraždila. Mary měla radost ze života, já jsem měla radost z Mary. Teď už zbývalo jen vybrat nějaký spravný termín. Chtěla jsem počkat na pěkné jarní počasí a také trochu stálé teploty. Jaro 2014 mi teda zrovna moc nepomáhalo, počasí bylo velmi nestabilní. Místo už jsem měla vybrané. Nejlepší místo mi přišlo právě to na kterém se Mary narodila. A musím říct, že je to velmi malebné místečko. Hlavně si říkám, že když se zdálo nejlepší matce lasici, aby tam přivedla na svět svůj vrh, bude opravdu tím nejlepším místem kam vrátit Mary.

A tak jsem 19. dubna 2014 vyrazila s manželem a Mary na výpravu do lesa. V autě se Mary v malé přepravce chovala úplně neuvěřitelně, snad tušila, že jede domů a tak na nás celou cestu něco štěbetala a prostě na ní bylo vidět, že se raduje. Taky si slupla dokonce dvě myšky, asi dělala zásoby, zbylé tři vypustíme společně s ní. Naše firma pracuje v této oblasti a tak čas od času se manžel zajede podívat na místo na kterém Mary vypustíme, když bude mít štěstí třeba naší holčičku i zahlédne. Když do auta otevřeným okýnkem začaly pronikat vůně lesa, Mary začala úplně výskat. Konečně jsme na místě. Postavím přepravku do trávy a Mary se hned začne dobývat ven. Povysunu víko přepravky, aby jí Mary mohla sama otevřít a zvědavka opatrně vystrkuje nosík. Je celá rozrušená. Tři myšky už jsou venku, ale o ně se teď Mary výjimečně vůbec nezajímá. Konečně vylezla úplně ven, sedí na přepravce a nosem zkoumá okolí. Pak kolem nás chvíli poskakuje v trávě a já mezitím dávám pelíšek ve kterém spala do vykotlaného pařezu a kolem rozhazuju její oblíbené chrastící balónky. Třeba se sem bude vracet.

Chvilku ještě poskakuje okolo nás a pak mizí v trávě. Sbohem Mary, doufám, že jsem pro tebe udělala to nejlepší co bylo v mých silách. Přeju ti dlouhý život a hodně malých lasičátek.